Mám ji. 

Mám ji doma a pečlivě ji střežím. 

Mluvím o zlaté extraligové medaili z mistrovské sezony 2024, která mi každý den připomíná, že hokej není jen sport. Tahle konkrétní medaile totiž není jen kus kovu za vyhranou sérii. Je důkaz, že mezi klubem a fanouškem může vzniknout něco, co se nedá koupit ani vymyslet.

Mám tu medaili schovanou uprostřed mého malého hokejového oltáře. Na zdi pokoje visí velká samolepka starého znaku Ocelářů, kolem něj jsou hokejky mých oblíbených hráčů, fotky a další artefakty. Hokejové drobnosti, kterým by možná jiný člověk nepřikládal žádný význam. 

Jenže pro mě ho mají. 

Každá z těch věcí mi něco připomíná. Cesty, přátele, zápasy. Okamžiky, při kterých mám pocit, že někam patřím.

Ta medaile mezi nimi září ze všech nejvíc. 

Ne proto, že je zlatá. Ale proto, jaký vzkaz v sobě nese. 

Na invalidní vozík mě nepřipoutal nešťastný úraz nebo vážná nehoda.

Mám svalovou polymyozitidu. 

Nemoc, která mi pomalu a jistě požírá svaly, bere sílu, možnost se hýbat a s tím i věci, které člověk většinou považuje za samozřejmé tak dlouho, než o ně přijde. 

Začalo to před lety pozvolna a nenápadně. Nejprve přišla únava, neustálý pocit, že jedu jen na půl plynu. Pak mi začala dělat problémy chůze do schodů i po mírně svažitém terénu nebo něco tak banálního jako vstát ze židle. Věci, které člověk dřív v životě vůbec nevnímal, začaly být pro do té doby vitální ženskou nepřekonatelnou překážkou. V září 2011 jsem proto šla k lékaři, následovaly dlouhá kolečka vyšetření, až mi při jednom z nich vzali několikacentimetrový váleček svalu z nohy a bylo jasno. 

Nevyléčitelné, napořád. 

Bojuju s tou sviní, jak mé nemoci bez okolků říkám, už patnáct let. Chvílemi je v remisi a cítím se líp, jindy se můj zdravotní stav zase znenadání prudce zhorší. Je to autoimunitní věc, takže se na ní samy nabalují i další komplikace. Mám cukrovku, pod náporem léků dostávají zabrat ledviny, srdce, játra i slinivka.

Nemoc mi postupem času vzala vše, co jsem tolik milovala. Cyklistiku, lyže, brusle i tanec. Nemůžu nic. Zůstal mi jen hokej. 

Radost, díky které se cítím být součástí větší komunity. Zábava, díky které mám kolem sebe neustále své přátele, na které se můžu těšit. Prachobyčejný důvod vstát a vyjet z domu za něčím, co mám ráda.

Dostala jsem se k Třinci úplnou náhodou, ale někdy i jeden malý okamžik stačí. Je to láska na první pohled a vztah na celý život. Tak silný, že jsem nikdy neřešila vzdálenost ani čas, který jsem Ocelářům obětovala. Žiju celý život v malé vesnici u Hradce Králové. Když jsem ještě měla nohy a ne kola invalidního vozíku, byla jsem tady ve vesnici a vlastně i v celé v mé rodině jediná, kdo Oceláře tak žral.

Dnes u nás doma Ocelářům fandíme všichni. Krátce po mé nemoci se nejprve pomalu přidávaly mé dcery. Tehdy to ještě byly mladé holky, u kterých to zpočátku bylo hlavně o soucitu. Střídaly se v tom, kdo nemocnou mámu i s vozíkem naloží do auta a odveze na stadion, kde se alespoň na chvíli dokázala smát. Během let se i tohle změnilo: Oceláři si je začali nenápadně přitahovat k sobě, až jsme se jednou přistihli při tom, že na hokej nejedeme jen kvůli mně, ale proto, že ony samy chtěly. 

Už z nich jsou dávno vdané ženy. Život běží rychle dál, na svět přišly vnoučata, ale vazba s klubem už u nás v rodině zůstala a dědí se na další generace.

Dnes mě na hokeji uvidíte nejčastěji po boku manžela. To on často bývá tím, kdo mi přinese dres a řekne jedem i ve chvíli, kdy nemám nejlepší den. Vždyť i on se těší na lidi, které na stadionu potká a se kterými se díky hokeji dobře zná, ačkoliv sám také s Třincem nemá nic společného. Oceláři se nám rozlili i díky mé nemoci do života tak, že je někdy těžké oddělit, kde končí hokej a začíná rodina.

Jaro 2024. 

Na nejkrásnější play off v historii vzpomínám dodnes tak silně, až mě z toho mrazí. 

Po památném nekonečném semifinále na Spartě jsme vyrazili i na domácí finálové zápasy s Pardubicemi. Na tom prvním jsme ještě byli, na druhém už ne. Když jsme večer v Třinci po zápase dorazili na hotel, zkolabovala jsem. Úplně jsem v noci odešla, nic si z toho nepamatuju. Vím jen to, co mi manžel pak vyprávěl. Jak mě nakládal do auta, jak se o mě bál a taky jak riskoval, protože mě nechtěl samotnou nechat hospitalizovanou v Třinci, a proto mě ještě tu noc vezl autem přes půl republiky do fakultky v Hradci. 

Až tam jsem začala vnímat. Na nemocničním lůžku s kyslíkem a kapačkami. 

Vyšetření odhalilo černý kašel, ke kterému se přidaly i ledviny. Tělo ten nápor přestalo stíhat.  Bojovala jsem o život, bez legrace. A každé ráno plakala: Plakala jsem, že nemůžu být na hokeji. Že přijdu o nejlepší zápasy sezony. Uznávám, že to pro mnohé může vyznít absurdně. 

V den sedmého zápasu v Pardubicích to bylo úplně nejhorší.

Ten den mi udělaly krásný hned ráno sestřičky na oddělení. 

Vytáhly fixy, toaletní papíry a v rámci možností mé kóje a pravidlům oddělení nachystaly výzdobu. Okolo sebe jsem tak neměla jen nemocniční přístroje a kapačky, ale také nápisy „Tady vládne Třinecko!“ nebo „Máme sílu dračí.“ Bylo jim mě tak líto, že mi dokonce zajistily notebook, na kterém mi na Tipáči večer pustily přímý přenos. Ani to se na intenzivce samozřejmě nesmí.

O kousek dál, ve vedlejší kóji, ležel pán, který celoživotně fandil Dynamu. Přes sestřičky jsem mu každou chvíli posílala zprávy o průběžném stavu. Když přišlo prodloužení a poslední akce zápasu, nikdo už za ním chodit nemusel. 

Po Činelově gólu jsem si samou radostí strhla kyslíkovou masku a řvala tak, že to muselo jít slyšet o patro výš.  Pán nepotřeboval nic vysvětlovat, přes sestřičku mi chvíli na to poslal gratulaci. 

To nejkrásnější ale přišlo pak: Jen pár minut poté, co na sebe všichni třinečtí hráči v euforii naskákali, začal na stole vibrovat můj mobilní telefon. To číslo jsem dobře znala, měla jsem ho uložené. Byl to sportovní ředitel klubu a můj blízký přítel Honza Peterek, který mi chtěl někoho předat na ucho. 

„Ahoj Jarko. My jsme už svou bitvu dobojovali, teď musíš ty,“ řekl z ničeho nic svým hlubokým hlasem ze sluchátka hlavní kouč Zdeněk Moták. Vzápětí se k němu přidal i Vlado Országh: „Až se z toho dostaneš, ozvi se. Něco pro tebe mám.“

Dodnes ta slova slyším úplně přesně. 

Všude kolem mě bylo to hnusné nemocniční ticho, do kterého v pravidelných intervalech nepříjemně pípaly všechny ty přístroje okolo. Já byla vyčerpaná a dojatá. Čekala bych cokoliv, ale rozhodně ne, že si trenéři, jenž právě přivedli tým k mistrovskému titulu, vzpomenou na nějakou ženskou na kolečkách, která to kousek dál v nemocnici má za pár.

V tom krátkém telefonním hovoru bylo úplně všechno: Radost, starost i lidskost. I dnes mám z toho husí kůži. Z toho, že si prostě jen všimli. Ne že by museli. Ne že by se to hodilo do nějaké kampaně. Prostě si všimli nemocného člověka, a to je možná to nejvíc. Vím, že i oni mají své starosti, pod jakým pracují tlakem a jaké emoce v sobě krotí. A právě o to víc to pro mě znamenalo. Že v takovou chvíli, ve chvíli té největší euforie a radosti s týmem, udělali tak jednoduchou věc, stoupli si stranou a vzali do ruky telefon. Že si i v takovou chvíli vzpomněli na fanouška, který tam s nimi zrovna nemůže být, i když by tak moc chtěl. 

Byl to moment, který ve mě zůstane napořád a jeho síla přebíjí všechny ostatní vítězství.

Zůstala jsem po tom telefonu jako opařená. Z očí se mi zase spustily slzy, ale tentokrát jsem se usmívala. Věděla jsem, že i díky tomu svůj zápas neprohraju ani já.

Osobně jsem oba zlaté trenéry potkala poprvé až pár měsíců po tomhle zlatém večeru. 

V srpnu v Třinci na přípravném zápase s Bánskou Bystricí, kterou už Vlado vedl jako hlavní trenér. Potkali jsme se po zápase v kabině, kam si mě oba pozvali. „V telefonu jsem ti přece říkal, že pro tebe něco mám“ řekl a v tu ránu už jsme měli slzy v očích oba.

Vlado mě objal a z kapsy vytáhl zlatou medaili. 

Svou mistrovskou medaili, které se kvůli mě tenkrát v Pardubicích ještě na ledě vzdal.  Když se na ni dnes doma dívám, nevidím v ní titul, ten jeden konkrétní triumf v nezapomenutelném zápase.  Ta medaile je symbol sounáležitosti.

Každý den v ní vidím kus svého života i motivaci bojovat. 

A tak bojuju. 

Někdy lépe, někdy hůř. 

Každý den je trochu jiný, ale i díky té medaili mám proč a hlavně pro koho. 

Oceláři nezvládnou vyléčit mou nemoc, ale každý den mi pomáhají držet hlavu nad vodou. Dodávají mi radost, těšení, smích, někdy samozřejmě také smutek a vztek, i takové emoce k životu patří. 

Především mi ale dávají společnost a pocit, že i když jsem přišla o spoustu věcí, pořád v tom nejsem sama.