Martin Stebel: Srdce, mikrofon, zimák
Příběh třineckého patriota, jehož hlas nás provází nejen domácími zápasy Ocelářů.

Na hokej mě poprvé vzal táta Jan.
Nejsem přímo z Třince, ale naše kořeny sem patří. Táta totiž vyrůstal na Lesní ulici, kousek od starého zimáku. Děda František, po kterém jsem léta na třineckých fórech používal přezdívku Franz, měl tehdy dům snad sto metrů od stadionu. O hokeji jsem tak od nich doma jako malý slýchával ještě předtím, než jsem dokázal soupisku, výsledky i postavení týmu v lize jako malý kluk chápat.
Naprosto přesně si ale pamatuju, když jsem se na tribuny posadil poprvé: První liga, Třinec - Hodonín, skóre 0:9.
Strašlivá ostuda.
Dodnes mám před očima, jak jsem cestou domů ve staré škodovce seděl zabořený do zadní sedačky a smutně poslouchal, o čem se baví dospěli vpředu. Táta řídil, vedle něj seděl soused. Oba se celou cestu bavili o tom, že po takovém výprasku mladého na hokej znovu už nikdy nedostanou.
Dopadlo to ale přesně naopak.
Nevím, co se stalo. Možná mě už tehdy bavila samotná hra, možná to bylo atmosférou a energií lidí na tribunách. Možná jsem v očích dítěte i navzdory ostudné porážce viděl snahu hráčů, těžko říct. Prostě jsem tomu propadl a doma tátovi před spaním ještě ten večer řekl, že bych s ním chtěl jít na hokej i příště.
Ještě dnes se mi vybaví, jakou měl radost.

Od té doby se to se mnou táhne. Nejdřív jsem byl malý kluk, který hokej sledoval s tátou na tribuně, nebo doma v rádiu a novinách, postupem času se ze mě stal fanoušek, který jezdil s klubem na výjezdy a dnes je ze mě shodou okolností novinář, jehož hlas dobře znáte, protože vás provází přímými přenosy extraligy nejen z WERK ARENY.
Poprvé to bylo v září 2007, tehdy ještě psaným slovem. Hokej otevíral brány nového digitálního světa a já byl toho součástí. Měl jsem na sobě červené tričko se starým logem Ocelářů na hrudi, na klíně starý notebook a svázané hrdlo pocitem, že na tohle místo nepatřím. Ze dne na den jsem se z kotle přesunul na dlouhou tribunu k novinářům a musel o hokeji psát tak, aby to dávalo smysl i fanouškům soupeře.
Dnes si člověk v mobilu otevře aplikaci a má po ruce všechno hned. Živý stream ze zápasu, sestavy, statistiky, analýzy… Tehdy ale ještě televize vysílala jeden zápas ligy týdně, takže i přenos z Třince byl svátek. Živé skóre lidé sledovali jen na teletextu pod stránkou s číslem 231, několik živých vstupů za zápas zachytili na Radiožurnálu a to je vše. Jediná možnost, jak zápasy sledovat živě alespoň trošku podrobně, byly textové přenosy na webu onlajny.com.
Jo, byla to tehdy úplně jiná doba. Pomalejší, kostrbatější, taky ale možná i trošku poctivější.
Vždyť nám tehdy pořádně nešel ani internet. Připojovali jsme se k němu na tribuně přes starý tlačítkový telefon Sony Ericsson, tehdejší rychlost připojení by dnes neutáhla ani messenger. Sedával jsme proto na zimáku už dvě hodiny před zápasem, abych měl sám dobrý pocit z toho, že je všechno připraveno a že se mi povedlo stroj nahodit.
Když se spojení ztratilo, a že se tak dělo celkem často, dodělávali jsme onlajn po telefonu. Přímo na stadion, kde nešlo přes hluk lidí slyšet vlastního slova, mi volali lidé z Prahy od počítače, aby do přenosu psali přesně to, co jsem jim diktoval. Každou přestávku jsem navíc dostával zpětnou vazbu, která se často neposlouchala hezky.
Na začátcích jsem byl nervózní. Učil jsem se sledovat hru, psát, přemýšlet a u toho nedělat chyby. V prostředí, které nebylo jednoduché. Stará aréna nebyla připravena na mediální pokrytí jako dnes. V teple u stolu seděla jen hrstka borců ze zavedených médií. My z onlajnů seděli kousek vedle nich. V poslední řadě, na tom starém železném zábradlí v zimě, kterou často umocňoval nejen studený vzduch, ale i sníh, který tu a tam padal zpod střechy nepříjemně za krk.

Fanouškovské srdce ve mně bylo vždycky silné. Jenže když píšeš onlajn, nebo později komentuješ živé televizní přenosy, nadržovat nemůžeš. Profesně by to znamenalo tvůj konec. Lásku k barvám týmu ze sebe člověk nevymaže, ale když jde o práci, musí jít v tuhle konkrétní chvíli úplně stranou.
Nejsem v tom sám.
Nikde na světě a v Česku už vůbec neexistuje jediný hokejový novinář, kterého by k jeho práci přivedlo něco jiného, než láska ke sportu, jenž pramení se zážitků a vztahu s konkrétním klubem. Každý z novinářů - i když to možná nebudou chtít přiznat - uvnitř řeší, jak to udělat, aby to nebylo znát.
Já třeba dřív v komentáři často schválně přidával více zajímavostí o soupeři než o Třinci. Dnes jsem na to konto nejvíc ze všeho rád, když si mě lidé na konci přenosu dobírají, že jsem večer fandil soupeři a měl radost z toho, že dal gól nebo vyhrál zápas. Nevnímám to totiž jako kritiku: Vnímám to jako pochvalu, díky které si zápas mohli užít i fanoušci na druhé straně republiky.
Když se za svými začátky ohlédnu zpětně, moc jsem si hokej neužíval. Taky dnes ale vím, že se díky tomu můj život formoval jiným a správným směrem, protože mou náladu neovlivňoval jen konečný výsledek na kostce.
Vždyť jsem byl v Třinci třeba u toho, když klub spouštěl své současné webové stránky. Vytvořili jsme je tehdy s partou lidí, kteří za pár stovek měsíčně dávali do kupy něco, co má dnes naprosto pevné základy a řád. Za vším stálo jen naše nadšení, kamarádství a hlavně pocit, že to co děláme, má smysl.
Nikdo z nás to nedělal pro to, aby se odrazil k velké kariéře. Některým se to sice později možná povedlo, ale u všech z nás byla primární motivací služba něčemu, co jsme měli rádi. I dnes, po téměř dvou dekádách, za nimi stojí lidé, kteří byli u začátků. Těší mě to, i když už nějaký ten rok členem klubové redakce i z profesních důvodů nejsem. Těší mě to proto, že jsme dodnes všichni blízcí přátelé a rádi se vždy vidíme.

Jedna z nejsilnějších vzpomínek je pro mě první titul v roce 2011. Dnešní úspěchy jsou obrovské, pět titulů v nové hale je něco, co si budeme pamatovat navždy, ale ten první, alespoň za mě, už nic nepřebije.
První titul přišel znenadání po letech, kdy byl Třinec spíš průměrný klub. Po dlouhých letech, kdy člověk chodil na stadion jednou týdně s pocitem, že budeme stejně tak osmí, možná desátí, a že sezona stejně skončí dřív, než bychom všichni chtěli. A najednou přišlo jaro, kdy do sebe všechno zapadlo. Kdy člověk 12. dubna od rána cítil, že se večer stane to, na co čekal kus života.
Ten první titul nebyl jen sportovní úspěch. Byl to důkaz, že se i třinecký fanoušek může dočkat.
Dneska už na hokej nekoukám úplně stejně jako tehdy. Možná je to věkem. Možná tím, co všechno jsme zažili. Dřív jsem strašně chtěl, aby Oceláři něco vyhráli. Dneska na hokeji miluju něco úplně jednoduššího.
Lidi kolem.
Ten jednoduchý pocit, že jsem i díky Ocelářům poznal kamarády, se kterými se denně potkávám i mimo stadion. To, že po zápase už pro nás není důležitý jeho výsledek, ale jedno malé pivo, rozhovor a společná cesta domů.
Vzpomeňte si na má slova, až jednou zápas nedopadne dobře a vás to bude štvát. K životu i tahle zklamání patří, bez nich by sport nebyl takový fenomén. Proto už dnes nepotřebuju hokej prožívat stejně jako kdysi. Dřív jsem chtěl hlavně vyhrávat. Dnes vím, že mi hokej dává mnohem důležitější věci. Přátele, vzpomínky na tátu i práci, která mě naučila jednu důležitou věc: že emoce musí někdy ustoupit stranou, aby člověk zůstal poctivý a férový.


