Možná to bude na úvod znít i trošku cynicky, ale rozvody se prostě v životech dějí. Lidé se rozcházejí, domácnosti rozpadávají a děti se v tom tak nějak musejí naučit chodit. Taková je realita dnešní doby. Věřte mi, že jako advokát o tom něco vím.

Tohle všechno se ale i mně říkalo snadno, dokud jsem si vším neprošel sám.

Synovi bylo tehdy třináct. A já už začínal mít pocit, že mi ve vleku všech těch nepříjemných událostí začíná mizet před očima.

Nikam moc tehdy nejezdil, ven moc nevycházel a vztah mezi námi dvěma - tátou a synem – byl sice od malička pěkný, ale strašně křehký a s reálnou obavou, že přijdu fakticky o jediného syna. Asi nemá smysl rozvádět víc věci do detailů.

Ve snaze všechno zachránit jsem tehdy syna přesvědčil, aby se mnou odjel alespoň na pár dní do Beskyd. Chtěl jsem, abychom byli sami. Koupil jsem tím čas pro nás dva a hlavně pro sebe, abych mu ukázal, že přes všechny složitosti života a těžkou situaci má stále tátu, který jej má rád. Když jsme měli po túře volné odpoledne, navrhl jsem, že se stavíme do Třince na hokej, poprvé v životě.

Oceláři hráli zrovna zápas Ligy mistrů proti Adleru Mannheim. Martin Růžička v něm dal hattrick a já si tenhle match pamatuju dodnes. Ne kvůli gólům legendy, ale kvůli atmosféře a tomu všemu, co se dělo kolem. Oceláři vyhráli 3:0 a nás uhranul i dav fanoušků z Německa, který zůstal po zápase do půl těla svlečený v sektoru i ve chvíli, kdy se aréna dávno vyprázdnila.

My tam tenkrát stáli s Vojtou taky, zírali na ně a vstřebávali emoce, které jsme do té doby neznali.

Přesně ten večer jsme si spolu řekli, že budeme společný čas trávit na hokeji a fandit Ocelářům, kteří nás k téhle myšlence naprosto nevědomky přivedli. 

Od tohoto dne jsme jedni z Vás.

Začali jsme jezdit na všechny zápasy poblíž Kolína, kde dodnes žijeme. Pro venkovní výjezdy je to vlastně ideální destinace, spoustu stadionů totiž máme ve slušné dojezdové vzdálenosti.

Zpočátku jsme sedávali stranou na tribuně, než nás do kotle nasměroval jeden obyčejný zápas v Pardubicích. Seděl za námi takový starší pár a já si říkal, že to bude v pohodě. Jenže pak padl gól, my zakřičeli a… 

Nejprve jsem dostal ránu já, pak i můj kluk. 

Když jsem se otočil za sebe, přišly jen další slovní útoky. A tak jsem řekl, že tohle nemáme zapotřebí. Že půjdeme do třineckého kotle, kde můžeme fandit naplno a nebudeme se muset bát. Dnes děkuji, že nás tam pardubičtí fanoušci „dokopali“.

Ovšem i toto bylo napoprvé fiasko. 

Někteří možná pardubickou halu znáte, sektory obou táborů dělí jen jedna tenká průhledná zeď. Celí rozrušení jsme tenkrát pospíchali tak, že jsme si spletli strany a v třineckých dresech namířili rovnou do kotle Dynama.

Dodnes se tomu musím smát. 

Začátky našeho fandění nebyly snadné. 

Mě ale nejvíc bavilo, jak to všechno bere syn. Jak mu svítí oči radostí, když Oceláři dají gól. To, že někam jedeme spolu, máme společný program i témata, o kterých se můžeme každodenně hodiny bavit. Dlouho jsem sám sebe považoval spíše za sekundárního fanouška. Byl jsem táta, který měl radost z toho, že má jeho syn něco rád. 

Jenže pak přišly další zápasy, další chvíle v kotli a já sám sebe začal přistihovat při tom, že tohle všechno přece miluju taky. 

Díky Ocelářům jsme společně procestovali Českou republiku a v rámci Ligy mistrů i kus Evropy. Pro někoho to mohou být obyčejné výjezdy za sportem, pro nás dva to jsou obrovské osobní a společné zážitky. Na cesty jsme vytáhli dokonce i mého nejlepšího kamaráda Fidlu, se kterým jsme kdysi dávno sedávali v jedné lavici na kolínském gymnáziu a jeho syna. 

Léta jsme se nevídali. Každého z nás život odnesl na jinou stranu republiky. On sám dnes žije v Kozlovicích u Frýdku-Místku. Jen díky našim cestám do Třince jsme se zase začali potkávat, pravidelně komunikovat, staré přátelství se nadechlo. Dokonce natolik, že jsem se setkávali v třineckém kotli a například v posledním zápase předkola stáli s jeho synem s námi v kotli v Olomouci a společně si užívali radost z postupového gólu. 

I v tu chvíli jsem si uvědomil, že hokej už pro mě dávno není… jen hokej. 

Že se kolem něj v mém životě začala rodit Familia. 

To slovo dnes člověk slyší v Třinci často, někdy možná až příliš. Jenže já jsem přesně ten příklad, který vám může potvrdit, že nemusí být prázdné. Pro mě osobně hokej nikdy nebyl o gólech a pohledu na tabulku. Chci, aby byli Oceláři úspěšní, aby hlavně hráli hezký hokej a pokud to vyjde, tak i vyhrávali, ale ten největší přesah přece jen vidím jinde. 

Vidím ho v lidech. V přátelství. Ve vztazích, které by bez Ocelářů nikdy nevznikly. 

Já si třeba jen díky Třinci zachoval vztah se synem a dostal se na úroveň, ve kterou jsem ani nedoufal. Vztah který by bez hokeje pravděpodobně neexistoval v takové podobě. Byl by slušný. Byl by korektní. Ale byl by taky stále jen pro mě nedostatečný, určitě ne tak blízký. 

Tohle všechno přitom začalo v době, kdy Třinec žádnou vítěznou mašinou nebyl. Nejsme žádní fanoušci úspěchu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Do Třince jsme na hokej dorazili poprvé jen pár měsíců od ostudného vyřazení v Chomutově. Tedy v čase, kdy kolem klubu panovalo zklamání a mužstvo procházelo tvůrčí krizí. Jako lidé zvenčí jsme nepřišli do WERK ARENY ve chvíli, kdy to bylo moderní. 

Tohle má pro mě zpětně ještě větší hodnotu. Našli jsme si s Vojtou k Ocelářům cestu ne díky trofejím. Našli jsme si ji kvůli něčemu mnohem obyčejnějšímu a pevnějšímu. 

Kvůli sobě. 

Hudební rodina nejsme ani náznakem. O to větší paradox je, že Vojta dnes na venkovních zápasech bubnuje. Na těch menších výjezdech během sezony v sektoru Třince buben chyběl, tak jsem mu jeden koupil k narozeninám. Řekl jsem mu: „Zkus to, co se může stát? Do Mladé Boleslavi nebo Liberce za námi hlavní kotel z Třince stejně nepřijede, tak do toho tluč a uvidíme, jestli se ostatní chytnou.“

Začal do toho nejprve třískat jako samouk doma. Pak do toho mlátil v té Boleslavi nebo Liberci. A nakonec si užil i plnou O2 arenu. Bubnoval tam o sto šest a lidi byli nadšení. Fanoušci jej chválí a já jsem pyšný. 

Já v tu chvíli nic jiného nepotřeboval. 

Viděl jsem kluka, který měl radost a který někam patří. Dneska Vojta na těch stejných výjezdech zaučuje mladší. Půjčí jim svůj buben, ať si to zkusí taky. 

Olomouc, Pardubice, Hradec, Sparta, Liberec, Boleslav. 

Tohle je standard. Na těchto venkovních zápasech až na výjimky nechybíme. 

Občas k tomu přidáme Plzeň, nebo Kometu. Jezdíváme taky na derby do Vítkovic, protože to má grády a letos jsme poprvé byli také v Litvínově - to byl poslední stadion, který nám v extraligové sbírce chyběl. Jezdíme samozřejmě i do Třince, do našeho hokejového domova. Vzhledem ke vzdálenosti si vybíráme víkendy, kdy se hraje dvojzápas v pátek a neděli. Mezičas trávíme v okolí Třince, na horách nebo u mého kamaráda. 

Dnes už i v Třinci spoustu lidí známe a spousta lidí poznává nás. 

Cítíme sounáležitost. Kdykoliv přijedeme, cítíme, že do Třince patříme. Zvláštní, že? 

Už jsem zmínil, že jsme z Kolína. Coby fanoušci Třince jsme v tomhle regionu trochu za blázny. Já sám nemám k hokeji daleko, kolínský klub jsem coby advokát pomáhal zakládat, jsem předsedou dozorčí rady a dodnes Kozlům pomáhám alespoň po právní stránce. Jen za nimi na zimák chodím v červené ocelářské mikině a vlastně ocelářské oblečení je moje hlavní volnočasové oblečení. 

I to ke mně patří. A je to vtipné. 

Kvůli hokeji často překládám i soudy, výslechy, jednání, kterých se mám zúčastnit. Musel jsem to udělat i kvůli čtvrtfinále s Hradcem a začal jsem hned v noci po zápase s Olomoucí telefonáty z auta ještě cestou domů. V některých případech mě může zastoupit kolega a kamarád z kanceláře, za což jsem mu vděčný, v některých to nejde. U některých je to všechno na hraně, přiznávám, ovšem priorita je jasná.

Není to zbytečný luxus zpovykaného chlapa. Jsou to touhy po okamžicích, které si sebou člověk nese celý život, protože na některé fakt nezapomenete.

Třeba na ten nekonečný zápas se Spartou. My byli tehdy tak unavení, že kdykoliv rozhodčí přerušil hru, museli jsme si alespoň na chvíli sednout. Nemohli jsme dál stát. A pak najednou Adámek získal puk, posunul ho dál před branku a Miloš Roman na začátku čtvrtého prodloužení všechno uzavřel. Dal ten gól přímo před námi, jen pár metrů od nás. Poté jsme s Oceláři bouřlivě slavili před O2 arenou. Tohle přesně je jeden z těch výjevů, které nejen já z hlavy nikdy nesmažu.

Stejně jako o pár dnů později ty Pardubice. Stáli jsme tam v tom jejich zvláštním koutě, odkud přes sloup nejde vidět na led. Pamatuju si jen to hromové, ba ohlušující ticho do té doby hlučného stadionu. Fanoušci v kotli okolo nás začali řvát a my s Vojtou chvíli nevěděli, co se stalo. Bylo to neskutečné, byli jsme šťastní, byli jsme spolu. 

Že jsem fanoušek Třince proto roky říkám otevřeně všude, kam přijdu. A často to je něco čím i pracovní schůzky začínám, často zlidštím a prolomí se pomyslné ledy.

Mám klienty, kteří jsou zarytí Sparťani nebo Pardubičáci. Popichujeme se navzájem. Ještě mi kvůli tomu nikdo nevypověděl smlouvu o právní pomoci. Když jsme naposledy vyhráli titul, přišel jsem na kolínskou radnici v dresu. Starosta je Sparťan, musel jsem ho poškádlit. Je veselé, jak mi vždy všichni gratulují k ocelářským úspěchům, přestože já na ledě neodehrál ani minutu, ale dával do toho vše jako fanoušek.

A to je vlastně to nejzajímavější. Sám jsem totiž celý život házenkář, ale taky introvert. Přidrzlý bývám jen u soudu, ale tam je to součást práce. Kdo by také chtěl hodného a tichého advokáta? Jinak to vůbec nemám v povaze. A přesto jsem díky hokeji objevil něco, co ve mně asi spalo. 

Radost, nadsázku, lehkost. Chuť někam patřit a dát to nahlas najevo.

Můj syn Vojta je chodící hokejová encyklopedie. Ví, kdo kde hrál, kdo kdy dal gól, co se stalo v jaké sezoně. Bez nadsázky skoro vše. 

Já tohle v sobě nemám. 

Mně stačí, že s ním stojím na tribuně.

Proto mi vlastně tolik nevadí, i když se prohraje. Ve výsledku na tom přece tolik nezáleží.

Společně máme splněno.

Náš ocelářský příběh máme schovaný na celý život. Ať už Třinec bude hrát o titul, nebo jednou třeba Maxa ligu, budeme stát za ním. Protože to, co nám Oceláři dali, nám už nikdy nikdo nemůže vzít.

Když se dnes po zápase v kotli křičí Ocelářská Familia, je to přesně ten moment, kdy si to uvědomuju dvojnásob. Vím, kolik nás tahle zábava stojí. Všechny narozeniny, Vánoce, svátky, výjezdy, vstupenky, benzín, hotely, všechno se točí kolem Ocelářů. V našem případě to jsou desetitisíce ročně, možná i víc. Někdo by řekl, že je to moc a možná má pravdu.

Jenže já vím, za co ty peníze dávám.

Dávám je za čas se synem.

Za naše společné vzpomínky.

Za přátelství se spoustou skvělých lidí.

A garantuju vám, že jsou to ty nejlépe investované peníze v mém životě.